Memorial Sighet

Muzeum obětí komunismu v rumunském Sighetu

............................................................

Paměť jako způsob spravedlnosti. Dějiny jednoho muzea.

Obrázky v textu zvětšíte kliknutím na miniatury.

Historie rumunského Memorial Sighet – Památníku obětí komunismu a odboje začala v lednu 1993. To, co se tehdy zdálo být odvážným projektem, se za 17 let stalo evropskou institucí, považovanou Radou Evropy za jedno ze tří významných míst evropské paměti – spolu s Památníkem v Osvětimi a Památníkem Míru v Caen ve Francii.

Největším vítězstvím totalit – vítězstvím, které jsme si dramaticky uvědomili až po roce 1989 – bylo vytvoření člověka bez paměti, člověka, který si nemá pamatovat ani co byl, ani co měl, ani co dělal před tím. Památník obětí komunismu a odboje je prostředkem pro resuscitaci kolektivní paměti. Je tvořen Muzeem v Sighetu, umístěným v budově bývalého stalinistického vězení, a Mezinárodním centrem pro studium komunismu se sídlem v Bukurešti. Je svým způsobem jedinečný tím, že spojil do jedné instituce výzkumný ústav, muzeografii a školu.

Foto Petr Slinták (600x450, 228.83 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 201.31 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 231.98 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 242.67 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 238.05 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 223.32 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 303.60 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 226.28 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 274.16 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 224.47 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 203.37 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 291.37 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 334.00 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 191.10 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 310.00 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 207.75 KB)

Myšlenka vytvořit památník věnovaný obětem komunismu vzešla od spisovatelů Any BlandianyRomula Ruslana. 30. ledna 1993 přednesla Ana Blandiana na konferenci o lidských právech ve Štrasburku návrh na vytvoření památníku, který by byl umístěn v areálu opuštěného vězení v Rumunsku – v Sighetu Marmaţiei. Za tři měsíce byl zamýšlený projekt předán Radě Evropy. Oba zakladatelé Památníku vycházeli z myšlenky, že nedodržování lidských práv je společné pro všechny diktatury a že v komunismu byla lidská práva pošlapávána do té míry, že to vedlo ke zločinům. Snad ani nebylo možné nalézt výmluvnější místo, než právě bývalý žalář. Zvolený prostor je bývalé stalinistické vězení, od roku 1977 opuštěné, které se nachází v nejsevernější části Rumunska, poblíž Zakarpatské Ukrajiny.

Památník byl od samého počátku koncipován víceúčelově – jako místo pro vzdání holdu obětem totalitního režimu a jako historické muzeum, přičemž nebyly opomenuty ani vědecké ani výchovné přesahy. Výzkum a výchova, tedy poznání pravdy o době minulé a její předání dalším generacím, byly hlavními směry a cíli konání zakladatelů Památníku. V tomto smyslu většina těch, kteří překročili práh areálu, považuje Památník – školu v Sighetu za jedinečný útvar. Památník v Sighetu je muzeum věnované připomenutí si nedávné minulosti Rumunska, ale i dalších zemí, které se po skončení 2. světové války dostaly pod nadvládu Sovětské armády a komunistické ideologie.

Po předložení projektu Radě Evropy přijely do Rumunska dva týmy expertů, prohlédly si Sighet a zvážily šance projektu. Poté, co byl projekt uznán za životaschopný, přešel pod záštitu Rady Evropy. Odbor lidských práv měl v dané záležitosti rozhodující slovo. Odbor Kulturního bohatství se k projektu vyjádřil z hlediska architektonického a vypracoval předběžný rozpočet nákladů: 1,5 milionů ECU. To, že Rada Evropy nad projektem převzala záštitu, však neznamenalo vyřešení potřeby získat prostředky pro realizaci Památníku. Vypracování předběžného rozpočtu odborníky Rady Evropy neznamenalo, že budou poskytnuty prostředky na tento rozpočet nutný pro rekonstrukci budovy bývalého vězení a pro vybudování muzea. (Rada Evropy nám pomohla a pomáhá nám dodnes pouze krytím nákladů na cesty hostů přijíždějících na naše sympózia.) Záštita Rady Evropy však znamenala záruku proti těm, kteří se proti projektu stavěli – jak v Rumunsku, tak i v zahraničí. Tehdejší vládní tisk psal o „Svatokrádeži v Sighetu” a o tom, že v Sighetu se cizincům prodává utrpení Rumunů.

Vzhledem k tomu, že oficiální místa zaujala k projektu nepřátelský postoj, byla 21. dubna 1994 založena Nadace Academia Civică (předsedkyně Ana Blandiana), určená k řízení budování památníku po stránce stavební, logistické, vědecko-výzkumné a k získávání potřebných fondů. Nadace Academia Civică je tedy právnická osoba, která spravuje Památník v Sighetu po všech stránkách. Nadace Academia Civică požádala městské úřady v Sighetu o budovu, aby ji mohla přestavět na muzeum. Schválená žádost pak získala i kladné vyjádření Ministerstva spravedlnosti, které předalo formální vyjádření, že tuto ruinu nepotřebuje.

Jak jsem uvedla, památník je tvořen dvěma vzájemně se doplňujícími částmi: Muzeem a Mezinárodním centrem pro studium komunismu, které je vlastně mozkem Památníku, jeho hybnou silou – pořádá akce konané v Muzeu, diskuze, kolokvia, konference a rovněž realizuje výzkumné projekty z oblasti vydavatelské, archivářské a orálně historické.

Foto Petr Slinták (600x450, 253.15 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 253.21 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 256.50 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 305.38 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 166.64 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 223.25 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 213.50 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 263.11 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 271.36 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 267.71 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 261.35 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 290.02 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 235.66 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 280.95 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 265.88 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 236.39 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 283.75 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 219.44 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 251.47 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 204.56 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 279.64 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 324.23 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 268.70 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 243.25 KB)

Často se lidé ptají, proč místo pro zbudování takového památníku bylo zvoleno v tomto malém provinčním městečku na severu země, nedaleko ukrajinských hranic. Rovněž se často setkáváme s otázkou, proč byla zvolena věznice v Sighetu, která nepatřila ani mezi největší, ani mezi nejznámější věznice rumunského koncentráčnického systému.

Odpověď, kterou poskytli na samém počátku iniciátoři památníku, je velmi jednoduchá: Protože Sighet znamenal začátek. Protože Sighet je místo, kde přesně podle teorie byly vždy poprvé uváděny do praxe jednotlivé postupy a etapy represe: aby represe byla skutečně účinná, musely být nejdříve zničeny elity. Sighet Marmaţiei byl právě místem, kde od prvního okamžiku byla zahájena likvidace politické, kulturní, církevní, i společenské elity. Sighet je však i jiným symbolem, je místem nabitým tragikou, které ukazuje extrémní meze represe, k níž vede totalita, ať hnědá či rudá. Protože Sighet prošel i ve 40. letech tvrdou zkušeností: byla to v dubnu 1944 deportace 39.000 židů do koncentračních táborů v Osvětimi a Buchenwaldu, zorganizovaná místními úřady v době Horthyova režimu za německé podpory (ve městě dnes existuje pamětní dům nositele Nobelovy ceny Elie Wiesela, jenž byl jedním z těch, kteří holocaust přežili). Sighet byl také místem, kam byli při repatriaci do Rumunska dopraveni v zuboženém stavu ti, kteří byli původně deportováni do SSSR.

Vraťme se však k budově, která byla vybrána pro Památník – vězení v Sighetu. Byla postavena na konci 19. století v době Rakouska-Uherska a ve své době patřila k nejmodernějším vězením. Byla to pro tehdejší dobu typická vězeňská budova ve tvaru písmene T a měla tři podlaží. Na dlouhé části písmene T se nacházely cely a v krátké části byly umístěny kanceláře správy věznice. Do poloviny roku 1947 byla věznice v Sighetu určena pro běžné vězně, ale po tomto datu zde byly vězněny různé osoby z politických důvodů (maramureští rolníci, kteří nebyli schopni zaplatit povinné odvody ze zemědělských produktů a byli proto odsouzeni za sabotáž, studenti z okolí, kteří byli členy antikomunistických organizací aj.).

Od května 1950 se věznice v Sighetu stala na více než pět let výhradně politickým vězením, v němž byla vězněna elita meziválečného Rumunska. První skupina bývalých veřejných činitelů (83 osob) byla přivezena do Sighetu 7. května 1950. Několik dní na to sem byli převezeni řecko-katoličtí biskupové a kněží, kteří byli uvězněni již od října 1948, protože odmítli přestoupit k pravoslavné církvi. V roce 1950, na začátku července, byla přemístěna do Sighetu druhá skupina bývalých veřejných činitelů a 26. října i druhá skupina řecko-katolických biskupů a kněží. Koncem roku 1950 a v letech 1951–1952 byli do Sighetu přemístěni z různých rumunských věznic jak bývalí ministři z meziválečných vlád, tak i katoličtí biskupové a kněží, kteří byli odsouzeni v politických procesech. Například v srpnu 1951 to byla skupina Národní rolnické strany.

Nelidské podmínky ve věznici, pokročilý věk zajatých a jejich velmi špatný zdravotní stav podstatně přispěly k vysoké úmrtnosti sighetských vězňů. V období květen 1950–červenec 1955 z přibližně 200 vězňů jich 53 zemřelo, tedy 25%. Poté, do srpna 1977, kdy došlo ke zrušení vězení v Sighetu, se v této věznici vyskytovali političtí vězni jen náhodně a na velmi krátkou dobu, nepatřili k elitě. V budově byl postupně umístěn sklad soli, zeleniny a kartáčovna. Vlhkost a plíseň pak vedly k jejímu poničení. Po roce 1990 se za jejími zdmi usídlili bezdomovci. Jen masivní kovová brána zůstala beze změny…

Foto Petr Slinták (600x450, 280.76 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 285.06 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 270.51 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 211.06 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 275.58 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 241.41 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 186.83 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 268.83 KB)

V roce 1994, kdy budovu bývalého stalinistického vězení převzala nadace Academia Civică, to byla ruina. Nezůstalo v ní nic z let 1950–1955, kdy zde bylo politické vězení. Její oprava vyžadovala mnoho času i peněz. Po dokončení nových omítek byly zdi nahozeny bílým vápnem, aby se vnitřek místností prosvětlil – s výjimkou tzv. černé cely a dalších dvou cel. Práce na projektu byly zahájeny vlastními silami za mimořádně velké pomoci lidí, kteří tuto myšlenku podporovali od samého počátku. Po čtyřech letech a výhradně na základě soukromých darů byly ruiny bývalého vězení částečně opraveny a muzejní část tehdy představovaly provizorní výstavy. 20. června 1997 byl slavnostně otevřen Památník obětí komunismu a odboje a Místo rozjímání a modliteb (arch. Radu Mihăilescu). Posluchárna pro pořádání přednášek byla otevřena o dva roky později, v roce 1999.

V červnu 1997 byl v Rumunském parlamentu odhlasován zákon, v němž Památník v Sighetu byl prohlášen komplexem národního zájmu. Tímto rokem počínaje, začal rumunský stát poskytovat každoročně příspěvky ze státního rozpočtu pro Památník na pokrytí personálních a administrativních výdajů.

Rekonstrukce budovy, muzejní projekt

V části budovy, v níž byly umístěny cely, nedošlo k žádným změnám a zachovala se i jejich struktura: na každém podlaží 10 samotek, 4 společné cely a jedna „černá cela“. Část místností, které bývaly součástí správy vězení, byla přebudována na výstavní prostory a určena pro potřeby Mezinárodního centra pro studium komunismu.

Modernizací prošel pouze hlavní vchod, kde byla vytvořena prostorná vstupní hala v části spojující budovu bývalého vězení a budovu soudu. V těchto prostorách byl také zbudován moderní konferenční sál s 200 místy, který může být využíván rovněž jako výstavní síň.

Ve dvorech Památníku byly vytvořeny dva celky: sousoší sochaře Aurela Vlada s názvem „Zástup obětovaných“, které se stalo symbolem Památníku, a kaple pro různá křesťanská vyznání s názvem Místo rozjímání a modliteb. Architekt Radu Mihăilescu na základě myšlenky, že političtí vězňové přežívali ponižování a týráni díky víře, vytvořil podzemní modlitebnu, kde si návštěvníci mohou odpočinout a rozjímat po prohlídce expozic. Do prostoru pod svahem porostlým travou a stromy se sestoupí po schodišti, na jehož stěnách je v andezitu vyryto téměř 8.000 jmen osob, které zahynuly ve vězeních. Kolem celé kaple jsou rozestavěny lavičky k rozjímání a uprostřed je kruhový prostor, do nějž je možné umístit svíčky. Na zdi spojující oba vnitřní dvory je dalších osm tisíc jmen mrtvých, vytesaných rovněž v kouřově šedém andezitu.

Foto Petr Slinták (600x450, 411.61 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 306.83 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 325.92 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 327.21 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 364.92 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 382.99 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 270.34 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 355.30 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 242.65 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 316.27 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 325.21 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 332.03 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 322.41 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 221.57 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 329.20 KB)

Stejně jednoduché řešení jsme museli uplatnit i při zbudování tzv. hřbitova nešťastníků na místě, kam byla do neoznačených jam vhazována těla některých vězňů. Politici, kteří byli umístěni do tohoto vyhlazovacího vězení, byli ve věku 60 až 93 let a čtvrtina z nich zemřela během prvních pěti let. Mezi nimi byli lídři národních stran jako Iuliu Maniu (80 let), Dinu Brătianu (84 let), pět katolických biskupů, celá řada intelektuálů a vědců. Mezi nimi byl i Gheorghe I. Brătianu, jeden z největších historiků píšících o rumunských dějinách. Smyslem úpravy hřbitova, na němž se po roce 1955 objevily stovky křížů mrtvých tohoto města, je vyjádřit úděl vlasti nesoucí na rukou své nespravedlivě potrestané syny. Na hřbitově byly terasovitě vysázeny jehličnany a uprostřed tohoto přírodního amfiteátru je palouček ve tvaru Rumunska, připomínající, že mučedníci ze Sighetu nejsou nikde (jejich hroby nejsou známy) a přitom všude.

Vraťme se opět k muzeu. Na struktuře místností jsme nic nezměnili, zůstaly zde původní malé cely o rozměru 4x2 metry, které byly použity jako muzejní místnosti. Každá z 50 cel věznice se na základě výsledků nesmírně podrobného výzkumu stala muzejním prostorem, kde nejdříve v provizorní a později v konečné formě jsou v chronologickém pořadí představena velká témata spojená se zničením právního státu a jeho nahrazením formou totalitního režimu. Každá cela představuje určitý vědecký výzkum, jeho jednotlivé téma. V prvních letech, kdy jsme měli malý počet předmětů a fotografií, jsme museli zápasit s nedostatkem dokumentů, abychom se vyhnuli monotónnosti.

Obrazotvornost designerů a existující materiál musely v celách o rozměru 4x2 metry představit témata jako: Nucené práce, Odboj v rumunských horách, Ženské věznice, Věznice uvnitř a zvenčí, Každodenní život. Do velkých sálů jsme umístili obsáhlejší témata jako: Kolektivizace zemědělství, Deportace do Bărăganu, Vězeňský režim. Jak byly zpřístupňovány archivní dokumenty pro výzkum a centrum pro studium získávalo další fotografie a předměty, které mu věnovali bývalí političtí vězni nebo jejich rodiny, byly některé výstavy reorganizovány s cílem udržet krok s výzkumem.

Sály při vstupu do muzea jsou věnovány rumunským vyhlazovacím táborům: plastická mapa s více než 300 černými křížky označujícími věznice, vyšetřovací a rozdělovací skladiště, tábory nucených prací, psychiatrické léčebny politického charakteru, místa, kde se prováděly popravy, kde došlo k vraždám, kde bojovali partyzáni, hromadné hroby. Na dalších šesti mapách jsou umístěny tytéž křížky podle kategorie vězení a s uvedením jména každého místa. Letos v létě byl pro návštěvníky otevřen další sál, kde jsou představeny hlavní věznice, které byly součástí rumunského vyhlazovacího systému.

Při vstupu do části s vězeňskými celami se prochází galerií bývalých politických vězňů, což je tunel s téměř 5.000 portréty, které představují pouze malou část ze dvou milionů obětí komunistických represí, zachycených v nejrůznějších momentech, oblečení a věku.

Vlastní muzeum je pro návštěvníky otevřeno denně a má obrovskou návštěvnost zejména v létě a v zimě. 40% návštěvníků jsou mladí lidé, 20% dospělí Rumuni a 40% zahraniční turisté. Téměř obecně lze říci, že průběh je následující: návštěvníci přicházejí do muzea ze zvědavosti (neobvyklá možnost vidět vězení zevnitř) a vycházejí otřeseni skutečnostmi, které se dozví při návštěvě sálů. Naším záměrem bylo neukazovat historii jako něco senzačního, nýbrž o ní přesvědčovat seriózností dokumentů, fotografií a statistik. A také svědectvími i uměleckými díly, která sugestivněji než vědecké údaje přibližují utrpení, jež je základem zdejšího výzkumu.

Na stovkách stránek vyjadřujících dojmy návštěvníků nám jsou předávány i různé podněty. Jako příklad podnětu, který ovlivnil muzeum, uvádíme návštěvu české delegace, vedené paní Petruškou Šustrovou, bývalou mluvčí „Charty 77“, která navrhla, aby v Památníku bylo po jedné výstavní místnosti pro každou východoevropskou zemi. Dnes již existuje výstavní místnost „Solidarnosc”, vytvořená Polským institutem, výstavní místnost o Pražském jaru a Sametové revoluci, vytvořená ve spolupráci s paní Šustrovou, Libuší Valentovou a muzeem Libri Prohibiti. Za podpory Nadace Konráda Adenauera jsme vytvořili výstavní místnost věnovanou povstání z roku 1953 a zbudování Berlínské zdi. Významná výstava je věnována historii Studené války, která byla vytvořena v rámci mezinárodního projektu „History after the Fall” za podpory Evropské komise, jejíž vernisáž se uskutečnila v roce 2006. Varianta putovní výstavy byla instalována v Praze, Budapešti, Drážďanech, Varšavě, Bruselu a v mnoha rumunských městech.

Foto Petr Slinták (600x450, 319.69 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 300.49 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 314.19 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 266.66 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 296.57 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 288.11 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 280.52 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 244.75 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 304.79 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 294.58 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 293.64 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 232.81 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 236.76 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 217.10 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 246.64 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 225.57 KB)

Památník na základě různých podnětů a spolupráce instaloval krátkodobé výstavy z Moldavské republiky, Polska, bývalé NDR a sám také vytvořil putovní výstavu, která doposud navštívila deset německých měst. (Byla slavnostně zahájena Dr. Gauckem ve Frankfurtu v roce 1999. Zatím byla instalována v Tübingenu, Hamburgu, Mnichově, Dortmundu, Berlíně, Düsseldorfu, Augsburgu, Heidelbergu, Kolíně.)

Francouzský historik Stéphane Courtois, když hovořil o Památníku v Sighetu, řekl, že zde probíhá obtížná práce v oblasti dějin a paměti jako dlouhodobě jediný způsob pro rekonstrukci identity společností zdevastovaných komunistickým režimem. Novému Rumunsku se právě takovýmto úsilím podaří dostat se ze situace, v níž se nacházelo, a zároveň se podívat tváří v tvář skutečnosti, kterou prožívali rodiče a prarodiče současné generace.

Centrum studií

Veškerou výzkumnou činnost provádí Mezinárodní centrum pro studium komunismu. Jako první byl vytvořen odbor ústně podávaných dějin – orální historie, aby lidé po půl století diktatury a cenzury mohli zjistit a učit se pravdu na základě zkušeností konkrétních jedinců. Archívy byly uzamčené (tak, jak je tomu částečně i dnes) a ve školách probíhala výuka podle starých komunistických učebnic. Jediným způsobem jak proniknout k pravdám drženým pod zámkem tedy byla orální historie. Proto byl vytvořen program pro nahrávání svědků, kteří prošli zkušeností koncentračních táborů. Začali jsme dělat rozhovory s nejobyčejnějšími magnetofony a kvůli hlavním záchytným bodům jsme měli vypracován dotazník. Ti, kteří dělali rozhovory, byli spolupracovníci Nadace, zejména studenti oborů historie, ale i žurnalistiky a sociologie. Nebylo však snadné najít dotazované. Ti, kteří přežili gulag, byli staří a vystrašení. Po 17 let, kdy provádíme činnost Odboru ústní historie Památníku v Sighetu, tento odbor byl a nadále i je jedním z nedynamičtějších. Archív Ústní historie Památníku v Sighetu má v současné době nahrávky v délce 5.000 hodin.

Jedním z nejvýznamnějších výzkumných projektů, které realizovalo Centrum pro studium, je sčítání někdejších obyvatelů rumunských koncentračních táborů. Tento historicko-sociologický výzkum se provádí na vzorku čítajícím 100.000 karet bývalých politických vězňů v Rumunsku v letech 1948–1989, z něhož plynou charakteristické rysy rumunského gulagu s vysokým indexem pravdivosti vzhledem k velkému vzorku politických vězňů, s nímž pracujeme. Bude možné zjistit, kolik jich prošlo tou či onou věznicí, na základě kterého paragrafu trestního zákona byli odsouzeni, kolik jim bylo let, jejich pohlaví, profesi, společenské postavení, politickou příslušnost. Výsledky tohoto výzkumu jsou již téměř hotovy a jejich konkrétním výstupem bude kniha, o níž jsme přesvědčeni, že bude představovat zásadní materiál pro každého, kdo se zabývá soudobými dějinami Rumunska.

Dalším významným projektem Centra studií je identifikace těch, kteří zahynuli ve vězení, pracovních koloniích, při vyšetřování, deportacích nebo v domácím vězení. Tato práce je bez centralizovaných oficiálních dat velmi obtížná. Pracuje se s různými prameny počínaje kartami politických vězňů, úmrtními listy vydanými národními výbory, ústní historií a archivními dokumenty, které jsou k dispozici.

Od roku 1994 se každoročně pořádají v Památníku v Sighetu mezinárodní sympózia, kterých se účastní historici a očití svědci událostí. Deset sympózií, která se konala v Sighetu, umožnilo chronologicky i tematicky projít dějinami posledních 45 let. Po každém sympóziu byly shromážděny přednesené příspěvky a vydány v jednom svazku, takže už bylo vydáno deset takových svazků.

V roce 1998 přibyla v Památníku v Sighetu velmi významná složka, což je Letní škola určená pro mladé lidi s cílem předat mladé generaci zkušenosti z minulosti a vyhnout se pastem, v nichž uvízly předcházející generace. Jak ukázala Ana Blandiana, která byla iniciátorkou pořádání Letní školy, díky této aktivitě se z Památníku stalo živé muzeum, instituce paměti. V roce 2008 se k mladým lidem přidali i profesoři dějepisu, kteří právě mohou přenášet mladým lidem informace o komunistických represích.

Foto Petr Slinták (600x450, 222.42 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 191.80 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 213.32 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 241.76 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 201.55 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 246.12 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 268.66 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 315.65 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 212.74 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 296.47 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 192.19 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 249.73 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 250.61 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 237.30 KB)
Foto Petr Slinták (600x450, 263.63 KB)

Památník obětí komunismu a odboje v Sighetu je živá a otevřená instituce, je místem vyzývajícím k zamyšlení a ne jen skladištěm více či méně subjektivních vzpomínek. Mezitím obdobná zařízení vznikla i v dalších zemí Střední a Východní Evropy.

Vzhledem k umístění na severním okraji Rumunska, ale zároveň v rámci Střední Evropy, by Památník obětí komunismu a odboje mohl posilovat povědomí pro budoucí generace a být formou živého muzea, jakési myšlenkové dílny. Dokud ve středoevropských a východoevropských zemích společenská situace zapříčiňuje, aby hrůzy a zločiny minulosti nebyly právně potrestány, budeme muset postupovat tak, jako to řekla Ana Blandiana na počátku existence Památníku: nechť sama paměť je určitým druhem justice.

Na základě materiálů Nadace Academia Civică (Nadace Občanská akademie) zpracoval a občanskému sdružení Memoria – Iniciativě za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti ke zveřejnění poskytnul Rumunský kulturní institut v Praze.

© - Iniciativa za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti • Realizace web studio dat